Poměrně podrobně je zmapována problematika německého jaderného výzkumu během druhé světové války. Nedávno tato otázka byla znovu přezkoumávána v souvislosti s uvolněním nahrávek rozhovorů předních německých badatelů, tajně pořizovaných během jejich britské internace. Vcelku se má za to, že Německo mělo sice lidský potenciál, nemělo však už ekonomicko-technické podmínky pro dokončení projektu. V čele německého jaderného programu stál Werner Heisenberg, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1932, ba i samotné štěpení uranu bylo objeveno na německé půdě Otto Hahnem a spolupracovníky v r. 1938, ale stav válečného hospodářství už prostě vylučoval akci srovnatelnou s Manhattanským projektem. Daleko méně je známo o japonském jaderném výzkumu během druhé světové války.

I japonská teoretická fyzika měla v té době vysokou úroveň. Sin-Itiro Tomonaga, pozdější laureát Nobelovy ceny za fyziku v r. 1965, spolupracoval v letech 1937-39 s W. Heisenbergem přímo v Lipsku. Jiný japonský fyzik, Hideki Yukawa obdržel Nobelovu cenu již v r. 1949 za předpověď mesonu na základě teoretického studia jaderných sil. Další japonský fyzik, Yoshio Nishina se svým příspěvkem k rodicí se kvantové mechanice stal známým již v r. 1928. Ten též spolupracoval v Kodani s průkopníkem teorie atomu Nielsem Bohrem. Má se za to, že právě Nishima, působící v Ústavu pro fyzikální a chemický výzkum RIKEN v Tokiu, hrál důležitou roli v organizaci japonských jaderných výzkumů za války. Předpokládá se, že již na podzim 1940 se o možnost konstrukce atomové bomby začala zajímat japonská armáda. Dokonce pár měsíců poté byla diskutovaná i možnost jaderné fúze iniciované atomovou bombou, tedy koncept vodíkové bomby. Program byl formálně zahájen v letech 1941/42. V téže době začalo s podobným projektem i japonské námořnictvo, které si tradičně udržovalo jistou nezávislost na armádě. Námořnictvem byl těmito výzkumy pověřen Bunsaku Arakatsu, profesor Imperiální university v Kjótu.

Celý článek na serveru Britské listy.